Cvičíme v tělocvičně

V úterý mi mamka přivezla Viktorka až těsně před osmou večer. V tu chvíli se vrátil z práce i manžel s tím, že všichni opět odjíždíme do tělocvičny. On si dá s kamarádem kruhový trénink a Viktor se bude moci opět proběhnout v tělocvičně.  Už po příjezdu k tělocvičně Viktor poznal kam jdeme a rychle spěchal dovnitř. Velmi rychle se svléknul a sám si přezul boty a už rychle pospíchal do nářaďovny a začal vyndavat nářadí ze kterých chtěl postavit překážkovou dráhu. Museli tam být lavičky, bedýnky, skákací můstek, trampolína a žíněnky. Zároveň se pak chtěl neustále honit kolem celé tělocvičny.  Musel si samozřejmě zaházet i s míčem. Vylézt po žebřinách až nahoru apod. No mám co dělat abych stíhala všechny jeho aktivity.   Sice jsme už nestihli  pak  pracovat u stolku, ale stálo to za to. Po návratu se vysprchoval a na slova  jdeme spinkat si sám vlezl do postele, přikryl se a během chvilky usnul.

Krtečkova zahrádka - opět pracujeme

V pondělí jsme opět zkusili začít s pravidelnými činnostmi u stolečku. Začali jsme nenáročně s hrou Krtečkova zahrádka, kterou nám půjčila logopedka. Hra se dá hrát několika způsoby. Základní je házet kostkou a podle hozené barvy postupovat s jednotlivými figurkami po hrací ploše. My máme od logopedky zadání, aby Viktor posouval figurky podle mých pokynů. Mám říct Krteček jde nebo myška běží pro.... No nešlo nám to podle žádných pravidel. Důležité však bylo, že Viktor seděl nějakou dobu u stolku. S figurkami si posouval podle svého a  neustále si něco u toho povídal, rozumět mu však nebylo ani jedno slůvko. Dával figurkám  navzájem pusinky. Já jsem ho musela s dalšími figurkami honit. Zároveň jsem mu neustále vyprávěla něco o těch zvířátkách a vypadalo to, že mě i poslouchá.

Zhodnocení týdne 28.4. - 4.5. 2014

Stanovování hranic a mantinelů stále pokračuje i když to bylo tento týden velmi těžké. Týden byl velmi hektický a plný nových zážitků a aktivit. O nějakém pevně stanoveném režimu se tento týden nedá vůbec mluvit. A o pracovních činnostech už vůbec ne.
V pondělí byl Viky ještě klasicky přes den ve školce a pak jsme zvládli docela v klidu nakoupit v Lidlu. Jen poslední fáze u pokladny se nám nějak nevyvedla. Když vyndal z košíku všechen nákup na pás tak ho chtěl pak naopak dávat po projetí kasou zpátky do košíku. Což jsem mu dovolila a paní prodavačka byla trpělivá a podávala mu věci přímo do ruky. Ale asi v půlce Vikyho zaujala oplatka, kterou chtěl rozbalit. Tak jsem mu ji rozbalila, ale už nechtěl sedět v košíku, tak jsem ho postavila na zem vedle mne. Ale za pár vteřin, když jsem hledala peněženku, že zaplatím, tak Viky nikde. Volám ho a i ostatní se rozhlíží a najednou ho vidím přes výlohu, jak pobíhá po parkovišti. Děsné. Všichni byli chápavý  řekli že počkají.  Já jsem doběhla pro Vikyho a teprve pak jsem v klidu zaplatila kartou. Ani jsem neměla čas mu pořádně vyhubovat, že tohle nesmí dělat.
Úterý jsem nazvala černým dnem. Logopedie ráno bylo hrozná. Viky nespolupracoval. Pak bylo druhé kolo zápisu do speciální mateřské školky. To bylo také hrozné. Jak ze strany organizace školky tak i ze strany chování Vikyho. A následovala návštěva u kamarádky, která skončila pobytem v Litoměřické nemocnici na dětském oddělení. Viky se napil z láhve s vodním sklem- lepidlo, které silně leptá sliznice. Nechali si nám tam přes noc. Naštěstí bez nějakých následků.
Ve středu po propuštění z nemocnice jsme jeli skoro 40 kilometrů domů do Loun. Po cestě jsme se ještě stavili v  Počedělicích ukázat rodičům , že Vikymu nic není. Pak doma vybalit věci z nemocnice, zabalit věci na pětidenní dovolenou na Šumavě. Počasí hlásili špatné a velkou zimu. Takže spoustu dalšího oblečení navíc. Plus hračky a věci na zabavení Vikyho, kdyby bylo opravdu ošklivo. Ještě potraviny na uvaření jídla. Po několika zkušenostech z penziónů, kde se vařilo a mi vždy museli pobíhat po jídelně a chytat Viktora, který nezvládá způsobně sedět u stolu a čekat dokud nás neobslouží, jsme raději začali jezdit tam, kde se může on volně pohybovat a jídlo připravujeme na čas , který vyhovuje nám. Ale znamená to si to jídlo uvařit a přivézt nebo nakoupit. A mě se o tuto činnost o dovolenou neuleví.
Dále jsme sebou brali brusle pro všechny, Vikyho dětské kolo a kopací míč, hračky na písek, a sedačku na kolo. Ochranné helmy. Nosičku na záda. No bylo toho spousta. Ještě že máme nové velké auto.
Nakonec jsme zdárně vyrazili. Viky byl celou cestu hodný. Z tříhodinové cesty asi hodinu prospal, ale jinak byl v pohodě. Někdy máme výhodu, že zatím nemluví. Celou cestu je totiž ticho.  Autem ho baví jezdit a tak nemusíme asi dělat moc přestávky.  Do Borové Lady, což je asi pět kilometrů od Kvildy jsme dorazili kolem páté hodiny, takže jsme se v klidu ubytovali a pak jsme stihli místní průvod který nesl čarodějnici a pak ji hodil na obrovskou zapálenou hranici. Vikymu se vše líbilo, ale nejvíc se mu líbilo místní hasičské auto. Neustále chtěl ten oheň uhasit. Ukazoval nám na auto a hadice na něm a na oheň.  To má z toho jak se dívá na Požárníka SAMA. Když jsme mu vysvětlovali, že to hasit nebudeme, tak se o tom snažil přesvědčovat kolemjdoucí. Což bylo dost vtipné, když je chytal za ruku a vodil k tomu hasičskému autu a ukazoval na něj a pak na oheň. No oni samozřejmě nic nechápali.  Nakonec se nám ho podařilo přesvědčit ať jdeme do penzionku, kde jsme mu rozdělali ve venkovním krbu oheň, na který mohl přikládat a pak jsme si opekli první letošní buřty. Ostatní naši kamarádi s dětmi dorazili až pozdě v noci.

Ve čtvrtek jsme měli nádherné počasí a tak jsme navštívili místní rašeliniště "Chalupské čtvrtě". Chodili jsme po takových dřevěných chodnících a na jejich konci byli jezírka. No Viky se v nich chtěl samozřejmě vykoupat. Dokonce se zvládnul i napůl vysvléct než jsme ho odchytli. Trochu jsme s ním bojovali, protože nechtěl chodit. Zjistili jsme, že je pěkně líný. Ještě že jsme měli sebou nosičku.

Pak jsme si udělali všichni společný celodenní výlet na Kvildu a odtud jsme šli pěšky ke pramenům Vltavy. Normálně je to výlet na dvě hodiny, ale s malými dětmi, které nechtějí chodit to vydalo na celý den. Naše parta čítala osm dospělých, čtyři děti a jednoho pejska.  Přímo u pramene Vltavy nás zastihla průtrž mračen a kroupy. Takže jsme pěkně zmokli. Viky i v tom dešti spokojeně usnul v nosičce a ani mu nevadilo že na něj prší. Odpoledne bylo opět krásně slunečno a tak jsme zkoušeli trénovat s Vikym na bruslích a na kole. Moc se mu na kole jezdit nechce. Raději by stále jezdil na motorce.

V pátek nebyla moc dobrá předpověď počasí, tak jsme se s manželem a Vikym rozhodli odjet na Lipno, kde případně skončíme v aquaparku nebo v dětském krytém hřišti. Ostatní se šli procházet po Knížecích pláních.
Nakonec jsme měli krásný sluneční den. Nejdříve jsme zvládli vyjet lanovkou nad Lipno. Pak jsme navštívili "Stezku v korunách stromů". Viky zvládl projít i všechny naučná stanoviště. Pak jsme sešli pěšky lesem zpátky dolů do centra, kde jsme navštívili řadu dalších atrakcí jako bobovou dráhu, trampolíny se závěsnými gumami. Dětské hřiště. Viky zvládnul i v restauraci sníst svíčkovou se čtyřmi knedlíky úplně v klidu. Pak  samozřejmě usnul v autě a my jsme si v klidu vychutnali kávu a pivko. Za hodinu jsme ho probudili a šli jsme do aquaparku ve Frymburku. Tam si to na tobogánu řádně užil. Dokonce  byl poprvé i v parní sauně. A tam vydržel několik minut a to dvakrát. Vrátili jsme se až kolem osmé. To už ostatní děti jedli palačinky, které jim připravoval jeden tatínek. Nakonec se všechny spolu dívali na pohádky z jedné postele.

 My rodičové jsme mohli skoro v klidu popíjet vínko a prohlížet si fotky z našich různých dovolených.

Sobota byla od rána deštivá  mrazivá. Celý den pršelo a mrholilo. Přesto jsme udělali během dne dva krátké výlety po okolí. Navštívili jsme obrovské soví klece v Borové Ladě a k večeru jsme byli v lese prohlédnout si křížovou cestu k místní kapli. Večer se opět opakoval. Děti si spolu hráli,dívali se na televizi a my jsme si povídali u vínka. Občas jsme samozřejmě řešili pár malých šarvátek, ale bylo to tak nějak v mezích.

V neděli již někteří jeli domů, někteří si udělali pěší výlet po Modravě a my jsme si s manželem půjčili kola a po Modravě jsme se projeli. Najezdili jsme asi dvacet pět kilometrů. Sluníčko sice svítilo, ale bylo dost mrazivo. Vikyho jsme sice dobře oblékli, ale přesto nám trochu v sedačce namrzal. Přesto byl statečný. Dokonce zvládnul mít po celou dobu u helmu. Vždy jsme kousek popojeli na kole a pak se trochu prošli. Nakonec to byl krásný den. Ze Šumavy jsme odjížděli až v pět hodin. Ještě jsme se stavěli u rodičů v Žatci a domů jsme dojeli úplně zmožení v deset večer. Problém byl, že Viky celou cestu ze Šumavy prospal v autě, takže večer měl na rozdíl od nás spousty energie.

 I když tu popisuji pohodu. Tak úplně v pohodě to samozřejmě nebylo. Po celou dobu nás provázel Vikyho vztek, opozice, odmítání apod. Docela je teď agrsivní- na nás i na ostatní. Kouše a škrábe. Nejlepší na tom však je, že to vypadá na takový ten klasiský batolecí vztek a vzdor, protože vidíme, že spostu věcí dělá naschvál a my vidíme, že si dobře uvědomuuje co dělá a že rozumí našim zákazům, případně pokynům, ale ty schválně ignoruje. Od příštího týdne zkusíme opět zavést zpátky předchozí režim a pracovní činnosti u stolku a uvidíme, zde mu to zas trochu pomůže a nám to přinese trochu klid.