Jak to všechno začalo

Začalo to asi velmi podobně jako jinde nebo si to aspoň myslím. Viktorka jsme plánovali a moc jsme se na něj těšili. Již rok před otěhotněním jsem dodržovala zdravý životní styl, celkově se udržuji sportovními aktivitami v dobré kondici, nekouřím a skoro nepiji alkohol, psychicky jsem byla v pohodě. Otěhotněla jsem dle plánu velmi rychle. Celé těhotenství bylo pohodové, bez komplikací, nevolnostmi jsem netrpěla. Chodila jsem na těhotenskou jógu, plavat, na vycházky. Jedla zdravě, vyhýbala jsem se zakouřeným prostorám apod. Víc jsem snad pro příchod očekávaného dítěte nemohla udělat. Porod byl bezbolestný, rychlý - od prvních příznaků do pěti hodin bylo porozeno. Můj manžel řekl, že nic úžasnějšího nikdy nezažil. Oba jsme byli v pořádku, Viktorek pěkně přibýval ukázkově kojením na váze, skoro nebrečel, budil se v pravidelných intervalech a za dva dny jsme šli z porodnice domů, kde ho doma přivítala celá naše velká rodina. 

Viktorek byl už od malička úžasné dítě, o kterém jsme říkali, že je aktivní pohodář. Aktivně se dožadoval nějaké pozornosti, neustále jsme ho museli něčím zabavovat, ale nebyl vzteklý a ani mrzutý a skoro vůbec nebyl nemocný. Paní doktorku jsme znali jen z pravidelných prohlídek a při očkování. Očkovat jsme ho nechali dle dětského očkovacího kalendáře. Navíc jsme nechali očkovat Pneumokoka- dnes bych to už asi neudělala. A i ostatní očkování bych už dnes asi preventivně odmítla. Všechny očkování snášel v pohodě bez komplikací a ani horečku neměl. Jen asi v sedmi měsících se mu objevil atopický ekzém. Ten jsme čekali, manžel ho má taky.

Od deseti měsíců začal chodit a v roce už běhal sám. Je pravda, že moc nežvatlal, ale vzpomínáme si že říkal haf na pejska a na auto vr vr, a při loučení říkal pa pa. A pak se to nějak zastavilo. Od čtyř měsíců jsme začali chodit na cvičení maminek s miminky. Kde byl mezi dětmi, říkalo se zde hodně básniček a písniček. Viktorkovi se zde líbilo. Cvičit jsme pravidelně chodili do jeho dvou let. Pak jsem přestala zvládat jeho hyperaktivitu a jeho nechuť říkat právě ty básničky kdy nechtěl chvíli posedět, což ostatní děti už zvládali a chtěli. Od šesti měsíců jsme s ním chodili dvakrát týdně plavat na kojenecké plavání a plaveme dodnes. Viktor miluje vodu. Také od jeho půl roka létáme dvakrát ročně k moři, sice hlavně kvůli jeho atopickému ekzému, ale taky proto že miluje moře a písek. Cestování zvládá docela v pohodě. Je pravda, že naposledy už musel mít vlastní sedačku a nelíbilo se mu být připoutaný, ale snad se to podá. V autě také cestuje rád a ani dlouhé cesty nejsou zvláštní problém.

Celkově byl od malička hodně společenský, má rád shon a ruch, nové aktivity. Musím neustále vymýšlet něco nového, čím bych ho zabalila, upoutala. Když byl v kočárku, tak se kočár nesměl zastavit, neustále jsme byli v pohybu. Od čtyř měsíců už v kočárku seděl a musel mít výhled dopředu před sebe. Nikdy jsem neseděla v parku na lavičce nebo si dávala s kamarádkami kafe na zahrádce v kavárně. Když byl pak větší tak neustále někde pobíhal, něco zkoumal nikdy nevydržel si chvíli jen tak sedět na písku a tam si hrát. Ostatní maminky seděly na lavičce a pozorovaly své děti z zpovzdálí,  já se s ním nejdříve batolila potom pobíhala po hřišti. Je pravda, že od roka bravurně sjížděl klouzačku, houpal se na houpačce a vylezl záhy na různé prolézačky. Byl to takový kamikadze. Nikdy neměl moc velký strach, ničeho se nebál a skoro nic ho nevylekalo. Což je problém třeba s projíždějícími auty - dodnes by klidně skočil pod auto a ani na pokyn nezastaví. A v zimě by klidně skočil do řeky nebo do rybníka.  

Nikdy neměl problémy s cizími lidmi. U babiček a dědečků od jednoho roku přespával přes noc. A záhy jsme nastavili režim, že každá babička s dědečkem jednou týdně celé odpoledne hlídá, aby si na ně zvykl a oni ho měli jen pro sebe. Já si mezitím chodím cvičit nebo si v klidu nakoupím, uklidím nebo se učím do školy. V létě jsme byli vždy hodně venku na hřištích, po výletech nebo u někoho na zahradě či chalupě. Máme také spoustu kamarádek s malými dětmi se kterými se jednou až dvakrát týdně navštěvujeme nebo přes zimu chodíme do dětských center nebo kavárniček, kde je vždy spoustu dětí. Dnes si tam už Viktor hraje s dětmi sám a dohled potřebuje minimální.

A jak to vlastně začalo, že takové společenské dítě najednou obdrží diagnózu autismu? Už okolo roku a půl jsme začali pozorovat, že ve srovnání s ostatními dětmi stále nemluví a ani nežvatlá. Ale všichni říkali, že je to kluk a že to nevadí. Na jaře, když bylo Viktorkovi dva roky jsem se chtěla vrátit do práce, ale protože  stále nemluvil a taky jsem si všimla, že mě  ignoruje a nereaguje na své jméno, návrat do práce jsem odložila poprvé o půl roku. Chtěla jsem ho dát na podzim do školky a pak se vrátit do práce. Šli jsme na zápis, ale pro jeho nízký věk a také, že ten rok bylo opět hodně dětí a kapacita nestačila ani pro starší, tak nás nevzali. Rozhodli jsme se to proto zkusit se soukromou miniškolkou. Začala jsem ho postupně od června 2013 dávat dvakrát - třikrát týdně  na dopoledne do miniškolky. Ale hned po 14 dnech tam začal zůstávat i na spaní, takže do tří odpoledne. Nikdy neměl problém zůstat ve školce, žádné slzavé a odmítavé scény nebyly.  Celé léto jsme chodili do školky tedy dvakrát- třikrát týdně, ostatní dny  jsme byli na výletě či jsme byli na koupališti či jinde u vody. Od září pak začal Viktor chodit každý den. A zde jak začal být pravidelně s ostatními dětmi a musel dodržovat nějaký režim a vykonávat nějaké činnosti, případně spolupracovat s nimi, tak si paní učitelka všimla, že je jiný. Že nereaguje na své jméno, že s dětmi nechce dělat společné činnosti, že si nechce číst a prohlížet knížky a říkat s nimi básničky a tancovat na písničky apod. A tak nám na konci července oznámila, že si myslí, že je autista. Docela mě to zarazilo, protože jsem o tom věděla jen to, že je to nějaká psychická nemoc,ale nic víc.Věděli jsme, že je trochu jiný, ale vždy jsme to přičítali jeho osobnosti, jeho vlastnostem, které mohl geneticky získat od nás a taky jsme se ho snažili vychovávat trochu volněji a nekonvenčněji.  A tak jsem jela domů a vyhledala si základní informace na internetu a zjistila, že plno věcí, které tam píšou se schodují s tím, jak se projevuje náš Viktor. Hned jsem poslala odkazy mému manželovi do práce a ten mi odepsal, že i jemu se to tak jeví. Večer jsme to pak začali probírat ze všech stran a tak to všechno začalo.