Logopedické vyšetření

Včera jsme byli na logopedickém vyšetření v Ústí nad Labem a paní doktorky Pospíšilové, která je zároveň ředitelkou centra Demosthenes, které nám poskytuje ranou péči a služby SPC.. Bylo to naše první logopedické vyšetření. I když jsem již byli několikrát na logopedii zde v Lounech, tak jsme byli dohodnuti, že vyšetření nám udělá paní doktorka Pospíšilová. Musím říci, že jsem celou noc nespala a byla jsem nervózní. Snad více než předtím u jiných vyšetření. Předtím jsem byla už nějak smířená, že máme asi autistu a tak jsem nic jiného neočekávala. Ale minulý týden, když jsem si přečetla zprávu od psycholožky, která autismus popřela a spíše se přiklonila k verzi vývojové dysfázie. Tak to ve mně probudilo zmatek, ale zároveň naději, protože i když tato diagnóza také není žádná výhra, přeci jen je prognóza do budoucího života lepší než u autismu. Měla jsem i v poslední době pocit, že se Viktorek v mnoho ohledech hodně zlepšil. A že nám spoustu autistických příznaků vymizelo. Takže jsme se rozjeli do Ústí, což je od nás 60 km a vzhledem k dopravnímu spojení tak asi hodina času. Vyšetření jsme měli naplánované na 9 hodinu ranní. Cestu Viky zvládnul v pohodě, dokonce celou cestu si povídal a mohutně ukazoval na většinu projíždejících aut. Napodoboval jejich zvuky, včetně vlaků a sanitky. V Demosthénu mají pěkný dětský koutek na čekání, ale přijeli jsme jen o 10 minut dříve. Tak jsme se dosnídali a Viky si v klidu hrál na prolézačkách a s auty. Raději jsem nebrala IPad, protože bych ho pak nemusela od něj odtrhnout a on by nechtěl s paní doktorkou spolupracovat. Nejdříve si pro nás přišla sestřička, která nás pustila do ordinace, Vikymu se nejdříve nechtělo, ale pak zjistil, že tam mají spousty nových hraček a věcí, tak si ochotně přešel hrát na zem do ordinace. Úplný andílek a 20 minut si sám hrál na zemi se všemi novými hračkami a auty. Sestřička ho pozorovala a já jsem s ní vyplňovala ještě nějaké dotazníky. Viky si občas přišel pro mě abych mu podala věci na policích. No vytahal toho hodně. Těsně než přišla paní doktorka, tak už ale jeho ukázkové chování skončilo a začal pobíhat po ordinaci sem tam od zdi ke zdi. Ale za chvíli se zklidnil. Tentokrát se mě začala vyptávat paní doktorka, řekla že schválně nečetla žádné zprávy, které jsme jí zaslali, aby prý nebyla ovlivněná. Takže kolo vyptávání začalo znovu. A tentokrát snad ještě podrobněji než kdykoliv předtím. Bylo to dost náročné. Vikyh to už také moc nebavilo a chtěl odcházet, ale paní doktorka se rozhodla, že mu půjčí IPad a sestřička ho při tom bude pozorovat co s tím umí. Když jsem jim říkala, že potom s ním už nic nebude, říkali že to nevadí. Takže Viky dostal IPad a byl v sedmém nebi, nové aplikace. Sice nenechal sestřičku mu nastavit ty aplikace, které ona chtěla a nakonec ho jen pozorovala a pak si zapisovala. Říkala, že postupně otvírá všechny a většinou s nimi pracuje správně a když dodělá úkol, tak si přepne na jinou. S rozhovorem s paní doktorkou jsem skončila ve čtvrt na jedenáct. Pak jsem měla odejít. Když jsem odešla, tak po nějaké době Viky spustil křik a pláč. Myslela jsem že mu vzali IPada, ale paní doktorka mi řekla, že mě začal hledat a byl nešťastný. To jsem nikdy moc nezažila. Většinou odloučení snáší dobře. Ale tohle bylo neznámé prostředí. Přestože plakal, tak se jim ho podařilo uklidnit a asi s nimi i nějak spolupracoval, protože mě dovnitř pustili až po jedenácté. Občas jsem přes dveře něco zaslechla, ale potřebovala bych takové to neprůhledné pozorovací sklo s mikrofonem, aby člověk věděl, co se tam děje. Vždy jsem hrozně zvědavá.
Paní doktorka mi nakonec řekla, že si je jistá, že Viky není autista a že má středně těžkou až těžkou vývojovou receptivní dysfázii  s poruchou pozornosti a hyperaktivitu. Že jednou bude mluvit, ale že v tuto chvíli je v porozumění ve věku 15 měsíčního dítěte. Naopak intelektově, že je na tom dost nadprůměrně a to prý ve všech oblastech, včetně jemné i hrubé motoriky. V oblasti sociální prý se chová adekvátně jeho vývojovému věku. Ta inteligence mu prý v tuto chvíli spíš škodí, protože mu v mozku způsobuje hrozný zmatek. Takže máme přestat ze všemi činnostmi a neposouvat ho zbytečně dál. Máme všemu nechat přirozený vývoj a v oblasti řeči, že se k němu máme chovat jako k 15 měsíčnímu děcku. Takže na něj mluvit pomalu, jednoslovně a aby to slovo viděl  případně to posílit obrázky a gesty. Vzhledem k tomu, že je adaptován ve školce kde dělá spoustu činností a hlavně je vystaven spoustě pro něj náročných zvukových stimulů, tak mu doma máme naopak vytvořit vždy ticho, aby si stihnul odpočinout. Nemám ho prý cíleně stimulovat. Naopak pouze ho přivádět do co nejpřirozenějších situací, když na něj mluvím.
Takže hurá, ale teď nevím co mám dělat a čemu mám věřit. Dva odborníci tvrdí, že má autismus a dva, že má pouze vývojovou dysfázii. No nějak si to musím nechat  v hlavě rozležet. Příští týden jedeme na psychyatrii. Takže snad se to pak nějak srovná. I když ono je to v tuto chvíli v podstatě jedno autismus nebo dysfázie, největší problém je jeho neschopnost s námi a s okolím komunikovat. Takže to budeme řešit prvotně a co bude pak, to se uvidí.