Vzhledem k tomu, že jsme měli na úterý naplánovanou logopedii a pak druhé kole zápisu do speciální školky jsem se rozhodla už nechat Viktorka doma ze školky s tím, že pak ještě navštívíme kamarádku, která se přestěhovala s rodinou do opraveného rodinného domku a pak v klidu zabalíme, protože ve středu pojedeme na prodloužený víkend na Šumavu. Na logopedii Viktor vůbec nespolupracoval. Následně jsme jeli do speciální školky, kde nás čekalo druhé kolo pohovoru se speciální pedagožkou. Viktor se před velmi malou kanceláří zapřel rukama i nohama o rám dveří a dovnitř nechtěl. Nepomáhalo nic, bonbóny, nabízené hračky apod. Chtěl zůstat na chodbě, kde měli na stěnách spoustu dřevěných hlavolamů a hraček. Paní pedagožka bohužel za mou na chodbu nevyšla, takže jsem pobíhala mezi ní a Viktorem na chodbě. Stejně prý chtěla hlavně mluvit se mnou- dala mi opat vyplnit asi 4 dotazníky -typu jméno, příjmení, adresa apod. pak se mne začala vyptávat na průběh porodu a další vývoj Viktora, i když to měla ve všech lékařských zprávách, které jsem do školky donesla týden předtím na první kolo zápisu. Takže velmi plodné, hlavně proto, že jsem to na ní chrlila rychlostí blesku, protože Viktor se snažil prozkoumat všechny další části školky. Slyšel v dáli děti ze školky. Nakonec si došel až do jedné třídy a připojil se k dětem. Paní učitelky říkali, že tam může zůstat. Takže jsem se vrátila ke speciální pedagožce a zodpověděla její další dotazy. Pak jsem se jí zeptala proč tam musel být Viktor, když se vyptává hlavně mě. Prý vždy po rozhovoru s rodiči pak asi půl hodiny různě vyšetřuje děti. Což se u Viktora zřejmě nepodaří. No možná kdyby nechtěla aby seděl způsobně na židli v mini kanceláři a pozorovala ho u těch hlavolamů na chodbě, tak by měla vyšetření hned. Tak jsem jí řekla, že ho můžeme jít pozorovat do třídy mezi dětmi, ale v tom přiběhly asi čtyři ženy a různě se dohadovaly, čí je to dítě a že vyšlo z ničeho nic ze záchodků samo, ale že je počůrané. Takže jsem se zapsala jako matka, která neví kde má dítě a to se ještě počůralo. No zatím ani nevíme, jestli nám tu speciální školku dají. Ještě musíme doložit zprávu od naší pediatričky a pak snad za 14 dní dostaneme rozhodnutí. Speciální školka v Lounech má docela dobré jméno, ale po tomto zážitku se zápisem, který je na několik kol a vypadá to jako by viděli dítě se "speciálním chováním" poprvé si nejsem jistá, že ho tam chci dát.
Ale nejhorší část dne teprve měla přijít. Tím že nám zbyla poměrně velká část volného dne jsem se rozhodla navštívit kamarádku, která se nedávno přestěhovala do zrekonstruovaného domku asi dvacet kilometrů od Loun. Do nedávna jsme se ještě hodně navštěvovali, protože má stejně starou holčičku. Návštěva probíhala docela dobře. Viky byl hodný a chtěl si hrát. Bohužel Nikolka mu nechtěla žádné hračky půjčovat a vše mu brala z ruky, pak hodně křičela a vyváděla. A když se Viky bránil tak na něj neustále žalovala a opět křičela a plakala. No ale asi po hodině si to nějak sedlo. Pak ještě přijela jedna kamarádka s ještě menší holčičkou, ale tak nějak to docela šlo. Když už jsme však byli na odchodu a má ostražitost polevila tak jsem najednou viděla, že Viky stojí v půli obývacím pokoji a něco pije z podezřelé láhve. Protože má kamarádka v pokoji krb, tak jsem si nejprve myslela, že je to takový ten tekutý podpalovač. I to je hrozná věc, ale bylo to horší. Bylo to tzv. vodní sklo, které se používá jako lepidlo. Bohužel to velmi leptá sliznice. Nějak jsem nepředpokádala, že by matka s malým dítěm mohla mít na dostupném místě takovou věc. Ona mi říkala, že nepředpokládala že by to mohlo být nebezpečné, protože jejich Niky na to nešahá, že už je dost velká. Rychle jsem k němu přiskočila, vzala mu to z ruky a běžela s ním do koupelny kde jsem mu hlavu a pusu strčila pod kohoutek. Tím jsem mu asi dost pomohla. Dokonce se tentokrát i nechal a sám vodu z kohoutku neobvykle hltal. V mezidobí si neustále sahal na jazyk. Nic jsem mu v puse neviděla, ale volali jsme na záchranku a ty nám řekli že máme jet urychleně do nejbližší nemocnice. Což byly v tu chvíli dvacet kilometrů vzdálení Litoměřice. Jelikož nevím, kde tam nemocnice je, tak jsme tam odjeli nakonec všichni. Po nalezení příslušné lékařské péče ostatní odjeli domů. Viktor bohužel podstoupil několik vyšetření, ale naštěstí jsme nemuseli jet na další speciální vyšetření do Ústí nad Labem nebo do Prahy. Ale museli jsme zůstat minimálně jeden den přes noc na pozorování. Nejlepší na tom bylo, že mi již nějakou dobu docházela baterka v telefonu a tak dovolat se manželovi do práce byl adrenalinový zážitek. Nakonec jsem se zvládla dovolat i mým rodičům a tak mi potřebné věci pro pobyt v nemocnici přivezli rodiče. Přivezli mi hlavně věci pro Viktora. Vůbec jsem nevěděla jak to tam zvládneme přečkat. Dosud žádnou zkušenost s nemocnicí nemám - mimo porodnici. Natož pobyt s děckem. Představovala jsem si že mě tam s ním ani nenechají přespat. Podle několika příběhů od autistických matek na blozích. Musím říci, ale že vše probíhalo v klidu a v pohodě. Všichni byli milí a hodní. Dostali jsme vlastní pokoj i když nadstandardy byly obsazené. Měli tam obrovskou hernu plnou nových hraček a celý den měla nad dětmi dozor speciální učitelka. Pouštěli jim pohádky na DVD. Takže ani Viky nepotřeboval svůj tablet nakonec. S malými dětmi tam byli maminky. Ale i s dětmi nad šest let tam mohli být celý den rodiče, ti pouze odcházeli na noc domů. Ale pokud by si připlatili pět set korun, tak tam mohli spát a i celý den jíst. Nejvíce se mu však líbili malé dětské záchody, protože mohl chodit na záchod sám a dlouhé chodby po kterých mohl běhat. Celý den Viky po hodině pozorovali zda mu nic nenatéká. Viky překvapil. Nechal se poslouchat stetoskopem, dokonce i měřit teplotu, což doma nezvládáme. A dokonce i otvíral ústa na požádání a plazil jazyk. Trochu problém byl s dětskou postýlkou, která měla ještě ohrádku, ale jelikož byl hodně unavený tak stejně usnul. Ráno byla v devět vizita a jelikož Viky nakonec nejevil žádné známky poleptání úst a dýchacích cest tak nás pustili domů.
Žádné komentáře:
Okomentovat